Panský rod moravský a český se znakem černé zubří hlavy s protaženou houžví v nozdrách ve zlatém poli. V pověstech nalézáme jejich údajného zakladatele rodu, uhlíře Věňavu, který za svůj statečný čin, chycení a zkrocení divokého zubra, dostal privilegia, lesnaté území a erb s hlavou zubra. Prý přivedl zubra za houžev, prostrčenou chřípím, do Brna, kde právě pobýval král, před nímž na důkaz své síly zubra skolil sekerou. První listinně dosvědčený člen rodu je ovšem Hotart (Gotthardus), připomínaný k roku 1174. Jeho syn je Štěpán z Medlova (zemřel před rokem 1235), a toto příjmí z Medlova je vlastně první jméno pozdějších Pernštejnů. Štěpán byl královským purkrabím na Děvicích a založil ženský klášter augustiniánský v Doubravnici. Jeho synové se jmenují Vojtěch, Jimram a Štěpán. Vojtěch ovdověl, stal se mnichem a v letech 1239-56 se připomíná jako probošt v Doubravnici; u něho poprvé se vyskytuje jiné příjmí rodu: de Lapide (z Kamene). Štěpán roku 1243 znova vystavěl a bohatě nadal klášter doubravnický, od Tatarů zpustošený. U Štěpána nalézáme již třetí jméno rodové: de Zubri. Ze synů Štěpánových třeba uvésti Filipa, který byl komorníkem moravským, Bohuslava, který roku 1293 se připomíná jako komorník břeclavský, a Štěpána, který se roku 1285 jmenuje poprvé z Pernštejna. Odtud název z Pernštejna již nemizí z rodiny, ale neovládl ji hned - roku 1302 objevuje se jméno nové a potom velni časté: z Jakubova a o něco později ještě příjmí z Aueršperku. Nesnáz pro sestavení posloupnosti je z toho velmi značná a je tím větší, že často táž osoba používala příjmí různé. Zmatek trval od konce XIII. stol. do konce století XIV., kdy název z Pernštejna se ujal všeobecně. Různé názvy označují také statky, které tehdy byly v držení rodu: Medlov, Jakubov, Pernštejn, Zubrštejn, Aueršperk (Ungeršperk), kromě toho Pišolec, Skály a jiné. Zubrštejn roku 1358 Jimram z Jakubova prodal mukraběti Janovi; vyměnil s ním ves Dunajovice za hrad Pišolec. Z členů rodu v 2. polovin XIV. století nejčastěji se připomínají Jimram z Pernštejna a bratři Jimram a Filip z Jakubova, jakožto přísedící brněnského soudu; často uvádí se také Znata (Vznata) z Pernštejna nebo z Jakubova. Ke sklonku XIV. stol. do popředí vystupuje sym Jimramův Vilém z Pernštejna, který v 80tých a 90tých letech jmenuje se mezi přísedícími soudů brněnského i olomouckého a který, vyniknuv nad své bratry i ostatní příbuzné, stal se záhy jedním z předních pánů moravských; roku 1398 jmenuje se starostou znojemským; v občanské válce, která na počátku XV. stol. na Moravě vypukla, Vilém, který dříve byl v živých stycích s markrabětem Joštem, proti Joštovi přidal se na stranu Prokopovu. V letech 1408-09 byl komorníkem soudu brněnského, roku 1417 olomouckého. Roku 1421 byl zemským hejtmanem moravským. Roku 1415 stál s moravskou a českou šlechtou na straně Husově proti koncilu Kostnickému a Zikmundovi, hnutí husitského se však potom odřekl. Protože Jakubovská linie Pernštejnů tou dobou vymřela, stal se Vilém zakladatelem dalšího kmene. Syn jeho Štěpán záhy zemřel, zůstali však Bavor a Jan. Bavor se účastnil husitských vítězství u Ústí a Tachova (1426 a 1427); také Jan (zemřel 1475) přilnul k husitství a stal se záhy jednou z předních osob v tehdejší době. Stál na straně Ptáčka z Pirkštejna a potom Jiřího z Poděbrad; roku 1438 a opět 1454 byl vypraven s poselstvím ke králi polskému. I králi Jiřímu zachoval věrnost, roku 1471 dal se sice získati pro Matyáše Uherského, ale uznal pak Vladislava za krále a setrval při něm i po odpadnutí svého syna Viléma. R 1473 byl zvolen mezi čtyři správce Moravského markrabství. S manželkou svou Bohunkou z Lomnice nabyl opět hrady Pišolec a Zubrštejn, kromě toho koupil Křižanov, Bystřici, Skály, Mitrov aj. Jeho synové byli Zikmund, který v boji za krále Jiřího dvakrát upadl do nepřátelského zajetí (1467 a 1470), Vilém a Vratislav. Vilém a Vratislav k panství otcovskému nedílně přikoupili Litavu. Vratislav (zemřel 1496) byl komorníkem brněnského soudu, potom nejvyšším komorníkem a konečně zemským hejtmanem moravským (od roku 1494). Dědicem všeho zboží otcovského, k němuž Vratislav sňatkem získal Plumlov s Prostějovem, stal se jeho bratr Vilém z Pernštejna a na Helfštejně, nejznamenitější člen rodu vůbec (narozen okolo 1435, zemřel 8. dubna 1521) a nejbohatší velmož tehdy v království Českém, výtečný hospodář i obchodník, duch podnikavý a v oboru zemědělství i obchodu stejně pokrokový, jako přesný a opatrný, Vilém nejen kupoval panství za panstvím ale zároveň je zdokonaloval a opravoval, provozoval hospodaření v pravdě ve velikém slohu; zejména v rybníkářství (ale i hornictví a pivovarnictví) dosáhl znamenitých úspěchů. O jeho smyslu pro intensivní hospodaření a pro vlastní a cizí právo svědčí urbáře, jež dal na svých panstvích zakládati, jeho registra rybničná, jeho rozsáhlé listináře a vůbec četné jeho zápisy vydané Palackým a F. Dvorským v "Archivu Českém" (díl IV., VI., XVI.). Tak získal Vilém na Moravě Helfštejn s Lipníkem, Přerov, Hranici, hrad Drahotuše, Sádek, statek Veselíčko, Buk, panství novoměstské (v Jihlavsku), Kojetín, Tovačov, Kralice, Židlochovice, Čechy, Kunštát, Opatovice a jiné, v Čechách nabyl Kunětické Hory, Pardubice, Týnce nad Labem, Potštejna, Liticka, Rychnova, Nového Bydžova a panství Hluboká (v zástavě) - v celku panství které bylo třikrát větší než majetek Rožmberský. Vilém však kromě toho stojí ještě v popředí politických dějin českých jagellovské doby. S otcem stál původně při králi Jiřím, roku 1472 však přestoupil na stranu Matyášovu, pro kterého se roku 1473 zmocnil Kolína a roku 1474 upadl do polského zajetí; v letech 1475-84 byl komorníkem brněnského soudu. Po smrti Matyášově (1490) pracoval však v Uhrách pro zvolení krále Vladislava a usadil se pak v Čechách, přebývaje hlavně v Pardubicích. Již v letech 1483-90 byl nejvyšším maršálkem, načež do roku 1514 byl nejvyšším hofmistrem království Českého a tedy předsedou královské rady a zejména komorního soudu. V úřadě svém počínal si se vzácnou správností pročež také proti jeho správě ani v tehdejší době stranických vášní nikdy nebyly činěny námitky. Registra komorního soudu za jeho úřadování vydal J. Čelakovský v "Archivu Českém".., díl XII., XIII. a XIX. V událostech své doby Vilém z Pernštejna měl účastenství co největší. - Ačkoli i jeho hospodářství (zejména jeho obchodování a pivovarnictví) bylo proti mysli stavu městskému - ostatně z téže příčiny Viktorin Kornel ze Všehrd uvádí pana Viléma i mezi utiskovateli lidu selského - přesto Vilém z Pernštejna ve sporu měst se šlechtou, pokud (zejména v prvních letech) nestál v některých otázkách na straně oněch, snažil se aspoň prostředkovati; otázka byla ovšem komplikována Vilémovým stanoviskem náboženským Rozhodnější obrat nastal roku 1508 kdy Vilém proti nárokům měst více se sblížil s nesmiřitelnou stranou šlechtickou. Nicméně důvěry měst požíval pan Vilém skoro vždy, a nic necharakterizuje jeho smiřujícího stanoviska lépe než fakt, že smlouvu Svatováclavskou (z roku 1517) letopisec za hlavní zásluhu přičítá právě jemu, ačkoli přímé účastenství Vilémovo nebylo asi rozhodující. Proti nešťastnému vladaření krále Vladislava stával Vilém v opozici, mívaje pro ně často až slova ostrého rozhorlení (jak o tom výmluvně svědčí jeho korespondence). Proto také byl již roku 1490 zapleten do klevet o vražedných úmyslech krále Matyáše proti Vladislavovi a ještě později byl v jistých kruzích dokonce považován za pretendenta českého trůnu. Z důvodů vnitřní politiky byl nepřítelem nejvyššího kancléře Albrechta z Kolovrat (zemřel 1510) a od roku 1511 stál v napjatém poměru ke straně Rožmitálské a Rožmberské; teprve roku 1514 odpor proti městům a věci uherské smířily protivníky opět. S přibývajícími léty Vilém víc a více zaujímal stanovisko prorockého karatele: jsou krásná místa v jeho dopisech, kde rozhorleně a se zápalem mluví za jednotu a mír v zemi, hájí cti vlasti proti míchání se cizinců do českých zmatků, volá po svornosti a práci všech Čechů na zvelebení země; spolu stojí na programu zvýšení moci královské. Proto také takřka již na sklonku svých dní pozvedl svého hlasu proti separatistickým choutkám Moravanů. Dopisy jeho zveřejnili Palacký a F. Dvorský v "Archivu Českém", díl I., II., XVI. a XVII. Náboženské stanovisko své charakterizoval Vilém sám známými slovy: "S Římany věřím, s Čechy (tj. husity) držím, s Bratřími umírám." Sám katolík a štědrý dárce kostelů, klášterů a špitálů, Vilém na sněmech a sjezdech stával se stranou podobojí, a Bratří, kteří na jeho panstvích nejvíce a bezpečně se šířili, vždy se ujímal již proti králi Matyášovi a potom Vladislavovi; za to i sám byl často považován za "pikharta", Působila tu na něho zejména jeho manželka Johanna z Liblic, velmi horlivá ochranitelka Jednoty. S ní měl Vilém kromě dcer Aničky a Bohunky, která byla provdána za Jindřicha z Lipého, dva syny: Jana a Vojtěcha. Oba vychovatelem měli Jana Češku, který pro ně sestavil "Řeči hlubokých mudrcův" a roku 1497 byli od krále Vladislava pasováni na rytíře. Roku 1507 Vilém rozdělil jim své statky. Vojtěch dostal celkem panství v Čechách (Pardubice, Kunětickou Horu, Litice, Potštejn, Rychnov, Brandýs nad Orlicí, Lanškroun a Lanšperk), Jan dostal panství moravská (Pernštejn, Plumlov, Prostějov, Tovačov, Přerov, Helfštejn, Lipník, Hranice, Louku a opravu na klášteřích tišnovském a oslavanském); k tomu dostal každý 10.000 ss. grošů. Vojtěch (narozen 1490, zemřel 1534) po svém otci a proti vůli ostatních správců zemských stal se nejvyšším hofmistrem (1514); roku 1523 při obecném sesazení nejvyšších úředníků přišel i on o své místo, a ačkoliv král Ludvík si přál, aby je Vojtěch opět přijal, učinil tak tento až za krále Ferdinanda (1529-34). Ve vnitřní politice Vojtěch z Pernštejna stál v čele pánů a rytířů, kteří byli v přátelském poměru s městy (v duchu kdysi knížete Bartoloměje z Münsterberku). Králi Ludvíkovi při vší své nespokojenosti s poměry, jež vyvolávala jeho nepřítomnost v zemi, byl oddán a požíval jeho důvěry. V domácích rozepřích byl jednou z osob, které požívaly nejvíce vlivu a vážnosti. Roku 1526 mluvilo se o možnosti jeho kandidatury na český trůn, Vojtěch sám však dal se získati pro stranu bavorskou. Za krále Ferdinanda býval často jmenován nejvyšším hejtmanem zemským. Českým Bratřím nepřál, spíše byl nakloněn novotám Lutherským; roku 1531 byl zvolen za defensora. Ženat byl s Markétou z Postupic a po její smrti s Johankou z Vartenberka, zemřel však bezdětný a dědicem se stal jeho bratr Jan. Po Vojtěchovi zachovalo se zajímavé Zřízení o správě hradu a panství Potenštejnského a Litického (v ČČM, 1835, III., 269). Jan z Pernštejna (zemřel 1548) nabyl příjmí Bohatý, protože k jmění, které zdědil, v prvních letech ještě mnoho přikupoval na Moravě i v Čechách; když pak obdržel na čas v zástavu také hrabství Kladské, sláva pernštejnská dosáhla nejvyššího stupně. Ale s Janem počíná už také zároveň rozklad jmění pernštejnského: neklidný duch Janův mnoho spekuloval, a tím zahajuje se také už i rozpadávání statků pernštejnských: tak Helfštejn, Nový Bydžov, Hranice a jiné dostaly se za něho do cizích rukou. Jan byl nejvyšším komorníkem moravským (1506-16 a opět 1520-23), hejtmanem zemským markrabství Moravského (1515-19, 1526-28 a 1530-32) a býval často královským komisařem na sněmu. U krále Ferdinanda požíval značné přízně i důvěry, čímž mu bylo umožněno králi roku 1539 v slavném listě otevřeně vyložiti, proč král není v Čechách oblíben. Nábožensky Jan jako Vojtěch nepřál Bratřím a byl jedním z náčelníků lutheránské strany v Čechách; byl spolu před ním defensorem akademie a konsistoře pod obojí. Za hnutí roku 1546-47 počínal si velmi nespolehlivě: s počátku hlásil se k nepřátelům královým, pak hnutí se odřekl, v dubnu 1547 přidal se opět k odboji a potom byl jeden z prvních, kteří v Litoměřicích prosili za milost. V letech 1524-45 byl poručníkem Václava Adama, knížete těšínského, který si vzal potom jeho dceru Marii za manželku. Druhá dcera Janova Kateřina byla provdána za Jindřicha ze Švamberka. Některé Listy Janovy a jeho dcer uveřejnil A. Sedláček v "Hradech, zámcích a tvrzích českých", I. Úplný diplomatář připravuje F. Dvorský pro "Archiv Český" (díl XX.). Jeho Zřízení Nedvědické (obnovené roku 1660) uvádí Jungmann. Jan byl třikráte ženatý: s Annou z Postupic, s Hedvikou ze Šelmberka a Mandalenou Zeklovnou z Ormozdu. Syny zanechal tři: Jaroslava, Vratislava a Vojtěcha. Ti, odprodavše některé statky (Čechy, Osovou, Sádek), rozdělili se o ostatní dědictví tak, že každý prý dostal po více než 10 zámcích s několika sty vesnicemi. Jaroslav dostal hlavně statky české a některá panství moravská, Vratislav zdědil Třebíč, Velké Meziříčí (toto společně s Jaroslavem), Hrušovany, Židlochovice, Křižanov, Moravec, Vojtěchovi připadl Pernštejn, Plumlov, Tovačov, Kralice, Lanškroun, Lanšperk atd. Vojtěch z Pernštejna byl třetím synem Jana z Pernštejna a Hedviky ze Šellenberka (1532-1561). Již roku 1548 dědil po otci statky nejvíce moravské, zejména Plumlov, kde pak sám bydlil, Prostějov, Tovačov, Kralice a Pernštejn, v Čechách jen Lanškroun a Landštejn. Za choť pojal vyznavačku víry bratrské Kateřinu, dceru pana Bohuše Kostky z Postupic. V letech 1554-57 byl nejvyšším komorníkem moravským. Dle statku jeho Bratří, kteří hojně sídlili na jeho statcích, nebáli se, že jich bude chrániti, ale zmýlili se, neboť nejen podporoval lutherství a kněží, kteří z podobojích přešli k tomu vyznání, ale i církev zvláštní sám chtěl založiti a ji spravovati, že se mu dostalo názviska moravský biskupec. Nejprve užíval ku Bratřím mírnosti, doufaje tím je přilákati, a zdál se sám býti jim nakloněn. Když však odmítli jeho námluvy, roku 1554 vydavše "Šest artikulů, proč k evangelickým přistoupiti a obzvláštností svých odstoupiti nemohouc", čímž mínili hlavně starou víru pod obojí, tu pan Vojtěch nechal způsobu mírného a jal se Bratří pronásledovati. Vystoupil proti nim spisem Příčiny některé nesrovnání mého s Bratřími, jenž Valdenští slovou, v smyslu (v Prostějově, u Kašp. Aorga, 1557). O spise tom i později Bratří tvrdili, ač pode jménem páně byl vydán a věnován panu Jetřichovi z Kunovic a na Brodě Uherském, že původcem jeho byl kněz Jiřík, od roku 1558 farář v Prostějově jehož si pan Vojtěch povolal až z Bělé v Čechách a pomocníkem že mu byl Jan Facilis čili Husička, rektor školy prostějovské, později kazatel lutherský, dle Blahoslava člověk převšetečný a pyšný, jenž také poslal důtklivý list Zachariáši z Litomyšle, tehda správci sboru bratrského v Prostějově; snad i Pavel Vorličný tu pomáhal. Od nich vyšla také roku 1558 zvláštní konfese pana Vojtěchova, v níž se klade důraz na čistotu víry a základ její v bibli. Bratří, znajíce popuzovatele mladého šlechtice (Komenský, Ohlášení, vyd. Müller, 184), proti jízlivému spisu tomu také ozvali se prudce odpověď jejich sepsána Matějem Červenkou "Osvědčení a očištění", a poněvadž strana páně nedovedla se již na to hájiti, pan Vojtěch zbavoval za to Bratří práv občanských, zakazuje jim schůze náboženské, sňatky a křtění dítek u vlastních kněží, nedovoluje přijímati je v cechy, a když kdo neposlechl, trestaje ho vězením; také sbor v Stichovicích, kam choť jeho docházela, dal zavříti. Proto se mnozí z Bratří na jeho panstvích vyprodávali a stěhovali jinam, ač úsilí pana Vojtěcha bylo marné, neboť ani choť jeho se neobrátila. Dle Červenky složil prý též nějaké písně náboženské. (Spor vylíčen obšírněji v ČČM, 1891. Obsah knihy jeho též u Sam. Martinia v Důvodech, vyd. Müllerovo, stroku 54. Jiroku II., 100-102.). Vojtěch zemřel bez dětí pochován v Doubravníku (dcera jeho Hedvika zemřela 1558) a odkázal své jmění svému bratru Vratislavovi. Podobně bez potomků sešel Jaroslav (narozen 1528, zemřel 1569), oženěný s Alžbětou Thurzovnou. Jaroslav vedl hospodářství nepořádné a protože kromě toho rozvíjel nesmírný přepych, upadl do dluhů a skoro celý svůj podíl utratil. Mnoho si škodil také nelítostným vypuzením Českých Bratří ze svých panství, čímž se připravil o pracovité úročníky (1547). Na jeho smrt složil básnické Epicedion Vincenc Makovský z Makova. Slávu Pernštejnského rodu při všem upadání velkolepého kdysi majetku udržoval ve výši Vratislav z Pernštejna (narozen 1530, zemřel 1582). Vratislav sloužil u arciknížat Maximiliána a Ferdinanda; Maximiliána provázel na jeho svatební cestě do Španělska (1547) a požíval vždy důvěry jeho, jsa u něho komořím a nejvyšším štolbou. Od roku 1567 byl nejvyšším kancléřem království Českého. Za nepřítomnosti Maximiliánovy v zemi býval mezi královskými komisaři na českých sněmech. Nejznámější jeho státnický čin je poselství (s Vilémem z Rožmberka) do Polska roku 1572 o zvolení Maximiliánova syna Arnošta na trůn polský. Král španělský Filip II. udělil mu řád zlatého rouna. Vratislav vedl život velmi nádherný a proslul jako štědrý podporovatel umění a věd: rodinnou knihovnu tovačovskou rozhojnil nejznámějšími tehdy díly literárními, kupoval vzácné obrazy, na svých panstvích přestavoval a okrašloval zámky, zakládal nové parky, vodovody atd. Protože však neměl hospodářského ducha svého děda Viléma, nedovedl vystačiti se svými příjmy a musel rozprodávati své statky kus po kuse: při jeho smrti z celého kdysi velkolepého majetku zůstaly Pernštejnskému rodu v Čechách jen Litomyšl, Lanškroun a Lanšperk, na Moravě Bystřice, Jimramov, Mitrov, Nové Město, Pernštejn, Plumlov, Přerov, Kojetín, Tlumačov a Kralice. Za manželku měl Vratislav Španělku Marii Maximiliánu Manriquezovu de Lara (zemřela 1608), kdysi přední komornou císařovny Marie. Manželka Vratislavova byla horlivá katolička v duchu jezuitském a v tom smysle působila na Vratislava samého i na své děti. Nábožnost její byla nesnášelivá a klonila se k asketismu. Vratislav s ní měl 20 dětí, z nichž však otce přežili 2 synové a 5 dcer. Z nich Polyxena (zemřela 1624) byla provdána za Viléma z Rožmberka a po druhé za Vojtěcha Zdeňka z Lobkovic; Johanka měla za manžela Ferdinanda vévodu de Villa Hermosa; Eliška byla provdána za Albrechta z Fürstenberka; Františka za knížete z Kasertu; Bibiana měla za muže bratra sv. Aloisia, Františka Gonzagu. Synové Vratislavovi byli Jan a Maximilián. Za nich rozklad Pernštejnského majetku byl dovršen: oba mladí velmoži museli rozprodávat i své ztenčené již dědictví, roku 1596 byl prodán i rodinný hrad Pernštejn, a tak v rukou rodu zůstalo konečně jen zápisné panství litomyšlské. Maximilián (narozen 1575, zemřel 1593) vstoupil do stavu duchovního a byl kanovníkem olomouckým, ačkoli žil v Římě. Od papeže byl vypraven s poselstvím do Polska. Pochován byl v Římě v chrámě P. Marie Větší. Jeho bratr Jan (zemřel 1597) vstoupil do císařských služeb vojenských, bojovat v Nizozemí pod Alessandrem Farnese, pak v Uhrách účastnil se války turecké; jemu se přičítá účinné užívání petard při dobývání měst a pevností. Za manželku měl dceru svého strýce Annu Marii Manriquezovu de Lara, s níž měl 3 dcery: Annu, Frebonii a Helenu Eusebii, a syna Vratislava Eusebia; za jejich nezletilosti poručnicí jim byla Polyxena. Vratislav Eusebius (narozen 1594, zemřel 1631) panství litomyšlské od císaře Ferdinanda II. ze zboží zápisného dostal k dědičnému jmění (1628). Vstoupiv do vojska císařského, Vratislav stal se brzy "nejvyšším" a spolu byl císařským radou a komorníkem. Zahynul při rekognosci ve srážce se Švédy v okolí Tangermünde. Své jmění odkázal sestře Frebonii. Jím rod Pernštejnský vymřel po meči. Frebonie Eusebie (1596-1646) založila v Litomyšli kolej piaristskou roku 1640; své panství solnické odkázala řádu karmelitánskému, Litomyšl přešla na Václava z Lobkovic a po něm (1649) na hrabata z Trauttmansdorffu.

Get a free 5MB homepage at XOOM

 Co je rychlejší než pošta? Pěší kurýr! Abyste nemuseli moc daleko, je tu e-mail: roman_ickx@hotmail.com nebo vblazek@hotmail.com