V době, kdy normální člověk neví o světě, tedy před pátou ranní hodinou nedělní, jsem vyrazil na havířovské vlakové nádraží, abych zahájil týdenní putování po jižních Čechách, hlavně tedy po hradech. Něžnější část výpravy, Martina, přistoupila až po nějakých 250 kilometrech kus za Brnem. Cílem cesty byl husitský Tábor.

Letmou prohlídku historického jádra jsme museli zakončit tradičním osvěžením. Naproti původnímu plánu přespat v Táboře jsme se navečer vydali podél řeky Lužnice směrem k hradu Příběnice. Cestou jsme vytáhli vše potřebné ke spaní, ráno předstírali plavání v řece a směle pokračovali dál. Proslulý latrán hradu Příběnice nás mile přivítal a nedaleký hostinec dal tušit, že poněkud těžká a horká únava se vytratí. Rozloha opevněného předhradí bylo opravdu obdivuhodná, byť její původní podobu dávaly ojedinělé zříceniny zdí a hradeb jen těžko znát. Výstup na hrad byl snadný, ale z hradu mnoho nezůstalo, ostatně sami Táboři a Rožmberkové se roku 1434 rozhodli pro vzájemnou jistotu celý komplex hradů Příběnice a Příběničky, které leží na opačném břehu, zbořit. A jak to u hradů podobně pohnutých konců bývá, byli jsme rádi, že jsme viděli alespoň torzo ojedinělé osmiboké věže, na jejímž vrcholku jsme strávili úctyhodný okamžik. Když jsme chtěli na noc rozdělat stan, ukázalo se, že nádvoří hradu není až tak hluboko pod zemí, ale jen lehce zarostlé travou a naše kolíky kamení ani rozrazit nechtěly. Inu, trošku tady "probrat" zeminu by rozhodně neuškodilo, ačkoliv zde opakovaně proběhl archeologický výzkum v padesátých a šedesátých letech. Nakonec jsme museli spát mimo jádro hradu.

Příjemné ráno v hospůdce pokračovalo nepoměrně méně příjemnou cestu rozpáleným krajem dál na jih podél Lužnice. Bylo úterý a naším cílem byl hrad Dobronice, který je charakteristický svou vysokou válcovou věží. Odpoledne nás pohled na ni, byť ještě značně vzdálenou, velmi potěšil a po krátké pauze jsme na hrad došli. Oba jsme byli velmi příjemně překvapeni romantikou celého areálu, která napovídá úpravy v minulém století. Prošli jsme, co se dalo i nedalo a čekali na příjemnou noc pod širákem. No a když už byla pořádná tma, na hrad přišla podivná osoba. V tom začalo pršet a tak jsme podobni mechanikům stájí formule 1 chystali stan a podivná osoba vytáhla cosi bílého a omotala kolem sebe. Vypadalo to, že tu bude asi spát, z čehož naše dvoučlenná výprava rozhodně nepukala radostí. Nicméně z podivné osoby se dost rychle vyklubala bílá paní, tam jsme na ni párkrát mrkli baterkou a šli spát.

Hrad (tvrz) postaven v první polovině XIV. století jako sídlo vladyků z Dobronice. Roku 1455 rozšířen Rožmberky. Od roku 1691 přešel hrad na řád jezuitů a do roku 1727 sloužil jako rekreační jezuitská rezidence. Po zrušení řádu hrad opuštěn a přenechán zániku. Zachovány zbytky gotického paláce ze XIV. století, zříceniny kaple a obytných budov patrně ze XVI. století (pozdně gotické úpravy za pánů ze Rzavého), v přízemí a v 1. patře zachovány dvě rozsáhlé místnosti. Dominantou je válcová věž - bergfrit, naneštěstí uzavřená bez jakéhokoliv vysvětlení. Samotný hrad se skládá ze dvou částí, dříve spojených mostem. Vřele doporučujeme!

Vlak nás dovezl zpátky do Tábora, kde jsme přivítali nocleh v jednom z táborských penziónů. Ve středu dopoledne jsem při pohledu na místní jeptišku zavzpomínal na táborské radikály a uvědomil si, že opravdu z husitství zbylo v Táboře jen mnoho cedulek s názvy ulic. Když jsme odpoledne Tábor opouštěli a vlakem posléze vyzkoušeli i soukromou železnici, netušili jsme, že tím naše putování po hradech pomalu končí. Téhož dne večer jsme po další túře došli do vsi Landštejn s pozoruhodným hradem. Nejprve jsme však potřebovali doplnit životu důležité maličkosti, byť často ve trojitých porcích. Hospoda, kterou snad každý nazýval podle inkasujícího staříka, jsme také nazvali "u Zajíce". Když světlo dne vystřídala čerň noci, vyšli jsme ven a přemýšleli, kde přespíme. A při podobných meditacích jsme zastihli i dvě přítomné dívky, které se na další dny staly našimi milými společnicemi. Shoda o noclehu před hradbami zamčeného hradu nastala velmi rychle. Trošku vzruchu přinášely časté blesky, které však vláhu nepřinesly, naštěstí.

Původně románské jádro hradu vystavěli pravděpodobně bavorští páni z Hirschbergu po roce 1200 na obchodní cestě, která procházela nedalekým Pomezím. Ve druhé polovině XIII. stol. získala hrad s panstvím třeboňská větev českých Vítkovců a velkolepé přestavby dávají tušit velkému významu, který hrad měl. Když však v polovině XIV. století upravil Oldřich z Hradce v lesích novou obchodní cestu, která se hradu vyhýbala, ztratil Landštejn strategický význam a jeho majitel zdroj příjmů. Roztržka, která pak mezi oběma rody vznikla dostala podobu drobné války, pustošila celý kraj a když nepomáhal ani zásah Karla IV., skončila o 2 roky později smrtí Viléma z Landštejna roku 1356, po kterém zůstalo šest synů a hrad zdědil Leitold z Landštejna . Hrad po něm patřil i Václavu IV., který ho roku 1381 prodává pánům z Krajku, kteří na hradě provedli rozsáhlé úpravy a vtisli mu konečnou renesančně-gotickou podobu s románským jádrem. Po smrti posledního z rodu - Zdeňka II. r. 1577 střídal hrad rychle majitele a stavební historie hradu skončila. Roku 1618 se zde několik měsíců bránila přesile císařských vojsk stavovská posádka. Zkázu hradu dovršil požár po zásahu bleskem roku 1771, kdy zcela vyhořela velká věž a hrad zůstal od té doby opuštěn. Po roce 1972 zde proběhly záchranné a konzervační práce, o jejichž rozsahu svědčí například skutečnost, že na opravu románské věže bylo spotřebováno 550 tun materiálu. Prohlídka hradu rozhodně stojí za navštívení!!

Přístup ke hradu vede od severu, cestou po úbočí nad silnicí od Starého Města pod Landštejnem. Renesanční brána z krajířovské přestavby vede do předhradí s hospodářskými budovami. Vlastní hrad se zvedá na strmé skále, lemované dvěma pásy goticko-renesančního opevnění s půlkruhovými baštami. Jižní vstupní portál do původně románského hradu byl dodatečně zakryt věžovitou stavbou a vznikl nový portál na západě. K vnitřní straně západní hradby připojeny obytné goticko-renesanční budovy. Na východní straně nádvoří se na nejvyšším místě zvedá románský palác, skládající se ze dvou věží, jejichž mohutné hranoly spojuje nižší křídlo. V severní věži vysoké 23 metrů se vzácně dochovala románská hradní kaple sv. Jiří s apsidou a tribunou. Vyšší jižní věž nabízí výhled do širokého údolí Slavonicka a Dačicka. Výška věže je dnes 34 metrů a síla zdí dosahuje 4 metrů.

Velký dík patří obdivuhodné hradní paní, která nás nechala přespat ve věži, abychom byli chráněni před nepřízní počasí, která se stále častěji snášela nad širokým okolím. Paní kastelánka žije na hradě sama a z její nepřístupné tváře lze vycítit silnou ženu s nelehkou minulostí avšak s laskavým srdcem. Páteční ráno nemohlo začít jinak než u Zajíců (on tam totiž nebyl jen pan Zajíc, ale i několik dalších Zajíců). Pak jsme však ve čtyřech opékali kuře, kterým nás naše dvě nové společnice, Helena a Marcela, pohostily. Již předtím jsme s radostí zjistili, že hrají středověkou hudbu a jejich hraní na loutnu a flétnu bylo opravdu pěkné. Můžete je vidět při vystoupeních skupiny historického šermu ARIEN, která se zabývá pozdní gotikou.

(některé údaje jsou z monografií, případně jiné literatury uvedené na našich stránkách)

Get a free 5MB homepage at XOOM

 Co je rychlejší než pošta? Pěší kurýr! Abyste nemuseli moc daleko, je tu e-mail: roman_ickx@hotmail.com nebo vblazek@hotmail.com