Make your own free website on Tripod.com

Popravnictví ve středověku

Nejběžnějším, ale zároveň i nejméně čestným způsobem popravy ve středověku bylo oběšení. Trest smrti oběšením mohly konšelské soudy vynést již za pouhou krádež v určité hodnotě - staré soudní knihy jsou plné podobných případů. Věšeni byli v naprosté většině případů pouze muži, o věšení žen nemáme téměř žádné zprávy. Těla oběšenců zůstala viset na šibenici tak dlouho, dokud se nerozpadla - měla to být výstraha případným následovníkům. A protože se tehdy považovalo za neslušné, aby se takto na šibenici rozpadalo ženské tělo, končili na šibenici jen muži.

Trest smrti stětím hlavy byl považován za čestný odchod ze života, i když i v tomto případě přišla smrt z rukou kata, tedy člověka na cti sníženého. Stětí hlavy bylo téměř bez výjimky používáno u osob šlechtických a dále u těch provinilců, kteří měli hříchů na svědomí příliš mnoho, například velký počet krádeží, cizoložství, svatokrádež v kostele nebo vraždu, nikoli však zákeřnou nebo loupežnou - v takových případech byly rozsudky přísnější.

V našich zemích bývalo častější stínání mečem, sekeru používali spíše ve starším období, ve 12. - 14. století. Odsouzený při stětí mečem klečel na kolenou, někdy také seděl na nízké stoličce, oči měl zavázány šátkem. Hlava nespočívala na žádném špalku, jak se často traduje; odsouzenec s ostříhanými vlasy držel hlavu rovně nebo trochu povystrčenou dopředu a kat vedl úder mečem obvykle z levé strany zezadu na hrdlo.

Pro kata bylo důležité, aby hlavu uťal jedinou ranou - jednak to svědčilo o jeho zručnosti, jednak pro něj mohl být eventuální neúspěch i nebezpečný. Protože kati nebyli příliš oblíbeni, čekali diváci u popraviště na jejich případnou chybu, a pokud k ní skutečně došlo, zahrnul dav kata i jeho pacholky sprškou kamení.

V některých případech mohl být odsouzenec před stětím hlavy připraven o pravou ruku. Tento ceremoniál měl především symbolický význam, a to dvojího druhu : jednak se pravicí přísahala věrnost panovníkovi, jednak byl právě pravicí spáchán onen trestný čin, který přivedl pachatele na popraviště. Utětí pravice mohlo být provedeno mečem i sekerou, na rozdíl od stětí hlavy však muselo být vždy použito špalku.

Při těžkých zločinech, kdy byl vynesen nejtěžší rozsudek, mohla být provinilci ztížena i cesta na popraviště. Mohl být například po ulicích vláčen za koněm, přivázán za nohy, nebo mohl být pro větší potupu zašit do hovězí kůže a v ní tažen na popraviště, kde byl z kůže vysvobozen a vzápětí byl na něm vykonán příslušný ortel. Většinou však odsouzenec šel na popraviště pěšky nebo byl vezen na popravčí káře.

Trest smrti bylo možno ztížit řezáním pruhů kůže ze zad odsouzeného, uštípáním článků prstů žhavými kleštěmi atd.

Za těžké zločiny, vícenásobnou vraždu, loupežnou vraždu a zákeřnou vraždu byl obvykle ukládán trest smrti lámáním kolem. Vedle upálení patřilo lámání kolem ke skutečně drastickým a odstrašujícím druhům popravy. Provádělo se dvěma způsoby : shora a zdola. Pokud existovaly u daného zločinu alespoň nějaké polehčující okolnosti, mohl soud vynést ortel lámání kolem shora, což znamenalo pro odsouzence značnou úlevu, lze-li to tak v případě popravy nazvat. První úder těžkým kolem o váze 30 až 40 kg totiž směřoval na provinilcovo hrdlo, což v naprosté většině případů znamenalo okamžitou smrt. Další tříštění odsouzencových končetin probíhalo už jen na mrtvém těle.

Princip této popravy spočíval v tom, že se odsouzencovy nohy i ruce podložily malými dřevěnými trámky a na místo mezi těmito trámky udeřil kat svým kolem, takže kost se zde prolomila. Na nohou byla odsouzenému lámána lýtka a stehna, na pažích předloktí a nadloktí. Další těžké údery směřovaly na hrudní koš a poslední úder opět mířil na hrdlo odsouzeného. Poté, bez ohledu na to, zda již byl odsouzený mrtev či ne, bylo roztříštěné tělo vloženo na příslušné kolo či dokonce do něho vpleteno svými rozlámanými končetinami, které v tomto stavu umožňovaly polohy u zdravého těla jinak nemožné. Trup obvykle spočíval na kole a ruce a nohy byly podle katových představ nejrůznějšími způsoby propleteny mezi příčky kola. Pak bylo kolo umístěno na vysoký kůl a vyzdviženo do výšky. Pokud odsouzenec nebyl stále ještě mrtev, byl zde ponechán svému osudu.

Na rozdíl od šibenice, kdy bylo tělo oběšence sejmuto ve chvíli, kdy bylo nutno uvolnit místo pro jiného viselce, u popravčího kola tato nutnost odpadla, protože kol bylo možno vztyčit libovolné množství. Tělo popraveného proto zůstávalo na kole tak dlouho, dokud se skutečně nerozpadlo. Podle některých rozsudků mohlo být rozlámané tělo odsouzence i s kolem vloženo na hranici a spáleno.

Kromě častých rozsudků na smrt upálením za čarodějnictví, žhářství a sodomii (pohlavní styk se zvířaty) existoval zvláštní druh popravy, určený téměř výhradně ženám - zahrabání zaživa. Odsouzená bývala v těchto případech posazena či položena do vykopané jámy a na její srdce byl namířen naostřený kůl. Dosud živé tělo bylo zasypáno hlínou a teprve potom probodl kat připraveným kůlem srdce odsouzené osoby. Tím bylo nepochybně prokázáno, že odsouzená byla usmrcena, ale bylo tu ještě něco dalšího : tehdejší lidé mívali velké obavy z upírů, a právě probodené srdce mrtvoly mělo zabránit tomu, aby nebožtík po své smrti neobtěžoval živé. Kromě stínání je zahrabání zaživa nejčastější, téměř jedinou formou poprav odsouzených žen.

Zvláště těžkým druhem trestu smrti bylo čtvrcení. Na rozdíl od Francie, kde k tomuto účelu používali kati čtyři koně, bývalo v našich zemích tělo odsouzeného prostě rozsekáno na čtyři části pomocí sekery.

K takovému trestu byl odsouzen i slavný lékař a anatom doktor Jan Jesenský v roce 1621 za svoji účast v povstání českých stavů proti Habsburkům. Císař však rozsudek zmírnil a tělo Jesenského bylo rozčtvrceno až po smrti.

Někdy čtvrcení neunikl ani sebevrah, který odešel ze života právě ze strachu před hrozným ortelem.

Jiným velmi drastickým způsobem popravy bylo naražení na kůl. Tento zvyk k nám přišel v době jagellonské, ale zřejmě nebyl nijak často užíván, protože o něm máme jen málo zmínek.

Teprve tereziánským zákoníkem byl zrušen trest smrti utopením, stejně jako další méně obvyklý způsob, sedření z kůže.

V ostatních evropských zemích se vesměs používaly stejné nebo podobné tresty smrti. Jednu zvláštnost však můžeme objevit ve Francii, ve Flandrech i na sousedním německém území - uvaření zaživa, které se provádělo ve velkém kotli s vroucím olejem, vínem nebo vodou. Odsouzenec mohl být do kotle vhozen naráz nebo tam mohl být, podle místních zvyklostí, spouštěn postupně. Někdy byl před popravou zabalen do koňské kůže a pak teprve bylo jeho tělo vhozeno do kotle.

Zpracoval Malý Jára

Podle knihy Vladimíra Šindeláře : “Cesta na popraviště”

(vydalo nakladatelství Baronet a.s., Široká 22, Praha 1 v roce 1997 v edici Toulky)

 

Get a free 5MB homepage at XOOM

 Co je rychlejší než pošta? Pěší kurýr! Abyste nemuseli moc daleko, je tu e-mail: roman_ickx@hotmail.com