Make your own free website on Tripod.com

Křížové výpravy

Počátek křížových výprav spadá do roku 1095, přesně na úterý 27.11.1095, kdy papež Urban II. (1088-1099) v Clermontu pronesl poselství, které se stalo černou můrou Střednímu východu až do dnešních dnů.

Papež Urban byl původu rytířského a jako bojovník také vyzval nyní v duchu křesťanské víry bojovníky celého křesťanského světa do zbraně pod vlajku z křížem, aby osvobodili Turky obsazený Jeruzalém. Jeho záměrem bylo navrácení Jeruzalému pod křesťanskou vládu.

Z dnešního pohledu tehdy divoká E
vropa v sobě skrývala nespočet dobrodruhů a bojovníků různé pověsti, nyní však mohl každý z nich beztrestně drancovat a pobíjet území bohatého Východu. Samozřejmě účastí na křížovém tažení si každý zajistil náhradu za veškerá pokání a odpuštění všech hříchů. "Deus lo vojt" (Bůh si to přeje) volal papež.

Papež byl požádán o pomoc byzantským vládcem Alexiem proti seldžuckým Turkům, kteří se po přijetí islámu stali nebezpečnou hrozbou byzantské říše. Během XI. století obsadili její značnou část a ohrožovali samotné centrum říše - Konstantinopol (jinak Cařihrad, dnešní Istanbul). Papež jeho žádost tlumočil a poněkud zdramatizoval jeho volání o pomoc. Zároveň poukazoval na celkem logickou touhu o sjednocení západní a východní církve (římskou a řeckou, rozdělenou
oficiálně rozkolem z roku 1054), aby tak posílil i papežskou moc. Západ byl proti východním mocnostem poměrně zaostalý a barbarský ještě v X. století. Nyní s rozvojem řemesel docházelo k jeho rozvoji a poprvé v historii snad mohl pohlížet na jeho vojenské podrobení. A konečně dalším z motivů ke křížové výpravě byl onen tradiční problém přelidnění. "Přestaňte mezi sebou bojovat a soustřeďte uplatnění své síly na Východě", tak nějak naléhal Urban II. pro získání dalších bojovníků.

První cesty do Svaté země se zúčastnili lidové houfy vedené Petrem Amienským řečeným Poustevníkem v létě roku 1096. Šlo o nedostatečně vyzbrojené nevojáky, kteří šli na jistou smrt. Ztráty utrpěli již na Balkáně a zbytek skončil v Malé Asii u Nicaee. Podobných výprav vedených různým
i kazateli bylo více, přes Prahu táhlo shromáždění pod knězem Volkmarem, které však spíše cestou decimovalo Židy a bylo rozprášeno v Uhrách.

Daleká cesta do Svaté země byla starobylou křesťanskou tradicí - nyní navíc obohacena o možnost "oprávněného" drancování. Pár desítek tisíc bojovníků skutečně Urbanovu výzvu k boji přijalo, navíc se přidal podobný počet civilistů včetně žen a dětí. Společně výprava tvořila 4 různorodé armády, které se vydaly bojovat pro kříž. Nebylo uceleného vedení a pověření biskupa
Adhemara nemělo velkého významu, protože se tento vůbec nevyznal ve válečnictví. Nejvíce vynikal snad vévoda Bohemund.

Setkání s nenáviděnými Židy nemohlo skončit jinak, než jejich zmordováním a masakrem. Tak začínala první křížová výprava do Svaté země. Cestou se k bojovníkům Západu přidalo množství Řeků z Byzance. Zatímco u kultivovaných obyvatel byzantské říše vzbuzovali křižáci asi značné pohoršení a pohrdání, křižáci se o nich vyjadřovali jako o zženštělých lhářích, eunuších a povalečích. V podstatě op
ovrhovali pomocí císaře Alexia, protože se cítili velmi silní, hlavně díky rytířům v brnění.

Na jednoho jízdního rytíře připadalo asi 6 pěších. A právě v jízdě pochopitelně tkvěla hlavní síla křižáků. Soustředěný útok jízdního útvaru byl pro nepřátele katastrofální, osamocený jezdec však byl poměrně snadno přesilou zranitelný, proto byla činnost jízdy s pěšími velmi dobře hlídána a koordinována.

Vyčerpávající pochody vyprahlým územím a neustálé bitky, bitvy a obléhání bylo charakteristické pro úvodní fáze působení křižáků na Východě.

První setkání s nepřítelem bylo pro křižáky velkým poučením, neboť neznali zdejší podmínky boje. V bitvě u Dorylaea v červenci 1097 našli pod žhavým sluncem účinnou taktiku proti turecké jízdě lučištníků. Když už totiž ztráceli sílu z neustávajícího vedra a tureckých šípů, stáhli se do tábora a srazili vozy do kruhu, podobně jako později husité u nás naopak proti křižákům. Z vozové hradby drželi pomocí samostřílů obléhající Turky v šachu. Ve vhodnou dobu se však v týlu nepřítel
e objeví druhý křižácký oddíl a Turci se již nemohli účinně bránit.

Zkušenosti bylo třeba získávat i při obléhání. První město padlo do rukou křižáků roku 1097, ale v podstatě šlo o naplnění dohody mezi císařem Alexiem a městem Nikaiou, aby se zabránilo křižáckému drancování. Přesto však útočníci použili pro demoralizování obyvatelstva sťaté hlavy muslimů a při pozdějších akcích házeli hnijící těla lidí a koní přes hradby v naději, že tak rozšíří mor. Antioch již byl tvrdším oříškem. Město bylo chráněno 40-
ti kilometrovou hradbou a střeženo 400 věžemi, dokonce i zásobárnu vody a pastviny byly ukryty za hradbami. Město bylo pokládáno za nedobytné. Křižáci před hradbami strávili na deset měsíců a během zimy strádali asi víc než obléhaní. Kupodivu však město v červnu následujícího roku padlo.

Cesta do Jeruzaléma však byla přes tisíc kilometrů dlouhá a křižákům trvala více než dva roky. K Jeruzalému přišlo asi jen 1250 těžkooděnců na koních. Tito však byli velmi účinnou zbraní, a to i bez koně, kdy ho buď šetřili, nebo dodávali odvahu ostatním pěším. V té době, v červenci 1099, již dokonale ovládali taktiku a techniku obléhání a do Jeruzaléma samotného pronikli křižáci pomocí jedné ze tří obrovských věží pro toto obléhání sestavených. V Jeruzalémě již přes 450 let
vládl islám (Turci zde byli od roku 1071), ale přesto zde tenkrát žili židé, muslimové a křesťané v poklidu a přátelství. Příchod křižáků byl doprovázen jejich loupením, zabíjením a řáděním. Někteří Saracéni před křižáky raději své zlato polykali, ale asi netušili, že jim břicho jednoduše otevřou, aby si zlato vybrali. Boje byly vedeny jednak proti již zmíněným seldžuckým Turkům, kteří kontrolovali Anatolii, Sýrii a Palestinu a proti fátimovskému Egyptu a na něm závislým arabským emirátům.

Dobytím Jeruzalém
a nic neskončilo. Velká část křižáků se na podzim roku 1099 vrátila do Evropy. I nadále však bylo nutné opanované území dále střežit a chránit. Proto vznikly 4 malé státečky, se středisky Edessa, Tripolis (obě hrabství), knížectví Antioch a království Jeruzalém. Ačkoliv byl Jeruzalém královstvím, jeho panovník se titutloval jen jako ochránce Božího hrobu a byl jím vévoda Gottfrid. Muslimské protiútoky byly pro státečky velmi nepříjemné a proto byly protkány spoustou pevností, které měli i svůj politický a hospodářský význam pro kontrolu svého okolí. Křižáckou slabinou však byli hlavně sami křižáci. Ačkoliv formální svrchovaná moc patřila jeruzalémskému království, ve skutečnosti spolu tito sousedé mnohdy byli ve značných rozepřích a při obléhání některého ze sousedních pevností se ostatní křižáčtí panovníci spíše s úsměvem třeli ruce a doufali, že se obohatí na úkor druhého, místo aby si včas a dostatečně vzájemně pomáhali držet moc.

Počátek XII. století byl pro křižáky poměrně úspěšný. Svou moc si upevňoval hlavně jeruzalémský král, když Normani v Antiochii byly zlomeni v boji proti Turkům. Postupný úbytek křižáckých bojovníků musely doplňovat nové křížové výpravy, takže další křížové výpravy měly vlastně za úkol pomoci té první. Druhou výpravu vyprovokovalo
náhlé dobytí Edessy muslimy v roce 1144. Výpravu vypravil roku 1147 francouzský král Ludvík VII. (za účasti českého knížete Vladislava II.), ale když po cestě padlo velké množství bojovníků a nedokázala pak ani pomoci v Antiochii na znovudobytí Edessy ani při jeruzalémském útoku na Damašek, skončila fiaskem a pošramotila dobrou válečnickou pověst křižáků. Optimismus však křižáky neopustil a ačkoliv si netroufali do přímého konfliktu se spojenými tureckými državami Núr ad-Dínovými, obrátili se proti Egyptu, který považovali za nejslabší článek řetězu. Výsledkem ofenzívy však bylo naopak sblížení Egypta s Núr ad-Dínovými državami. Začaly se objevovat hlasy volající po mírovém jednání s muslimy, zejména poté, co sultán Saladin začal cílevědomě budovat jednotný muslimský stát. Nebyly však vyslyšeny a zvítězila touha po konfrontaci zbraní. V roce 1777 v listopadu sice ještě křižáci zvítězí nad Saladinem u Askalonu, ale tento jim potom uštědří několik úderů a dobývá jejich území.

To již Východě působí také vojenské řády johanitů (od roku 1113) a templářů (od roku 1120). Tito napůl mniši a napůl vojáci zasvětili celý svůj život ochraně poutníků, osvobozování Svaté země od bezvěrců, obrácení neznabohů na víru a obranou území proti muslimům. Řády velmi bohatli nejen z
kořistí Východu, ale i z darů ze Západu a jejich problém byl spíše nedostatek lidí než peněz.

Když sultán Saladin uštědřil křižákům katastrofální porážku u Hattínu v roce 1187 po porušení příměří z roku 1185 antiochijským knížetem Renaudem ze Chatillonu a téhož roku dobyl tento vynikající vojevůdce Jeruzalém a obsadil téměř celé jeho království (což bylo po téměř zničeném Antiochijském knížectví druhá velká rána) zrodila se třetí křížová výprava po jednání francouzského a anglického krále. Do jejího čela s
e postavil slavný anglický král Richard I., řečený Lví srdce poté co na cestě zemřel císař římský Friedrich I. Barbarossa (a jeho část výpravy se zhroutila) a francouzský král Filip II. August zběhl. Richard byl skvělým taktikem a muslimům uštědřil dvě velké porážky a dobyl některá území. Postavil silnou základnu na Kypru. Samotnou nadvládu Saladina však nezničil, byť ho jednou porazil u Arsúfu a po uzavření míru s ním se vrátil domů, odkud mu přicházely nepříjemné zprávy. Z Antiochijského knížectví osamocená Antiochie zůstala izolována a křižáci kontrolovali jen úzké území od Tyrru po Jaffu.

Čtvrtá výprava ztroskotala u Cařihradu (smrtí císaře Jindřicha VI.) a následná tažení do Egypta zase v bažinách Nilu. Výprava, která byla vypravena roku 1202 se obrátila proti samotné byzantské říši (tedy proti křesťanům) a byla zakončena dobytím Konstantinopole a zřízením latinského císařství na troskách Byzance. I další výpravy byly mnohdy zaměřeny proti křesťanským kacířům, například proti albigenským v roce 1209. Te
prve pátá křížová výprava císaře Fridricha II. Sicilského koncem dvacátých letech XIII. století pomohla. Jeruzalém se podařilo získat diplomatickou cestou spolu s dalším územím. Opět však narůstají rozpory mezi jednotlivými křižáckými vůdci. A tak se křižáci stejně v Jeruzalémě udrželi jen do roku 1244, kdy bylo město obsazeno chórezmskými oddíly ve službách Egypta.

Další výprava z let 1248-1254 vedená Ludvíkem IX. nedosáhla výraznějšího úspěchu. Když však začali z Východu tlačit na Turky Mongolové, doufali křižáci v jejich pomoc, leč marně. Jejich území se nadále zmenšovalo a těžko odolávalo egyptským útokům. Nakonec si křižáci udrželi již jen několik měst a hradů. Roku 1271 padá i impozantní hrad Krak des Chevaliers, to bylo již i po neúspěchu 7. křížové v
ýpravy namířené proti Tunisu. Nejvýznamnější křižácké město, středisko křesťanství a pevnost Akkon padlo roku 1291 a znamenalo poměrně rychlé vyklizení území téměř bez boje i zbylých opěrných bodů. Do XIII. století se udrželo jen opomíjené království Malé Arménie a Kypr díky své ostrovní poloze.

Během svého působení západních bojovníků na Východě se tito naučilo používat kvalitní damašskou ocel, od syrských kovářů se zase naučili vyrábět mnohem lehčí brněnou košili a zvykli si přes ní nosit bílý kabátec, aby snížil účinek slunečních paprsků při dopadu na kov. Vyvinuli nové obléhací stroje, vrhače kamenů s dostřelem až 400 metrů.

-tr-

Literatura:

?

?

Get a free 5MB homepage at XOOM

 

 Co je rychlejší než pošta? Pěší kurýr! Abyste nemuseli moc daleko, je tu e-mail: roman_ickx@hotmail.com nebo vblazek@hotmail.com