Nejvýznamnější teolog táborského husitství přichází s nejnižším svěcením z rodného Pelhřimova k vyššímu studiu universitnímu do Prahy, kde roku 1409 získává hodnost bakaláře svobodných umění, když už od 1406 je věrným přítelem Husovým. V roce 1415 přijal po svém kněžském vysvěcení místo faráře v Kondraci pod Blaníkem. S Václavem Korandou měl polemiku o dovolenosti lidové války v roce 1419. Byl jedním z prvních kněžích na Táboře, ve kterém stále výrazněji vystupoval do čela. Tehdy se Tábor zřetelně začínal štěpit na radikály představované Martinem Húskou a jeho druhy Petrem Kánišem, Janem Bydlinským, Bartošem, Mikulášem Slapým a Trsáčkem. Mírnější křídlo tvořili vedle Biskupce například kněží Jan z Jičína, Prokop Holý, Štěpán Pacovský, Chřenovský, Filip, Abrahám, spolu s měšťanskou opozicí s Janem Žižkou.

Mikuláš Biskupec zůstal vždy velmi stálý ve svém přesvědčení a neváhal se postavit i proti Žižkovi, když ten někdy zašel příliš doprava. Jeho cílem bylo vždy "tvrdě napadnout antikristův podvod a jeho svodné přetvářky." Na všech jednáních vystupoval ve věcech víry zcela nekompromisně, zachovával si však skromnost a nepůsobil ani dogmaticky. V letech 1425-26 napsal rozsáhlé výkladové dílo na biblickou knihu Zjevení Janovo. Odmítal vyděračství vrchnosti, bohatství plynoucí z vykořisťování druhého a bojoval proti nebezpečí zrady na původním programu husitském, jež hrozilo i Táboru jednak proto, že se zatím příliš poměštil, jednak proto, že v něm nabyl vojensky převahu živel šlechtický, o němž Mikuláš z Pelhřimova téměř prorocky odhadl, že "dokud štěstěna přeje zbraním Táborů, jdou tito plni nezměrné přetvářky s Tábority, avšak v čase nebezpečí je budou kacéřovat a bojovat proti nim." Právě Biskupec nekompromisně prosadil na chebském jednání se zástupci koncilu, že rozhodčím může být jen zákon Boží, obyčej Kristův, apoštolů a církve prvotní.

20. ledna 1433 obhajoval v Basileji čtvrtý článek pražský a jeho obhajoba byla plná napomenutí církvi, její hierarchii, mnichům a věřícím. Později v letech 1435-39 sepsal rozsáhlou postilu na evangelijní harmonii, která bývá pokládána za největší teologické dílo táborské. V ní tento výtečný znalec Písma burcuje lid k obraně Boží Pravdy se zanícením hodným biskupa, jenž má rozhled po událostech politických v naší vlasti, avšak i vhled do skutečného života husitského. Volá k pokání za hříchy, pro které bylo husitské hnutí postiženo Božím trestem porážky, avšak ihned burcuje k vytrvalosti ve víře s tím, že po přejití vichřic Božího hněvu nastane zase pro husitství, na jehož straně je Boží pravda, nová pohoda a nové úspěchy. V tomto duchu opravdového pokání i naděje vedl v letech 1441-44 dlouhé a statečné diskuse o články věrouky táborské s pražskými věroučiteli. V této době dokončil Kroniku kněží táborských, která je důležitým pramenem k poznání husitské teologie, podobně jako Vyznání a obrana Táborů. Druhá jmenovaná kniha se stala důležitým pramenem pro uskutečňování pozdějších reformátorských snah. První překlad z latinského originálu pořídil roku 1568 protestantský historik Flacius Illyricus a nazval ji Vyznání víry (konfese). Tato kniha se velmi uplatnila také mezi valdenskými, kterými byla přepsána do provensálštiny, známá je i existence italského překladu. Touto konfesí byli rovněž svým způsobem ovlivněni luteráni a přímo kalvinisté.

Po dobytí Prahy i Písku Jiřím z Poděbrad v roce 1448 se Mikuláš musel vzdát své fary a odešel na Tábor, kde byl však záhy roku 1452 zajat Jiříkem, když se město vzdalo do jeho moci. Mikuláš Biskupec, jenž i při svém stáří zůstal neoblomný a nebyl dosti ochotný bez výhrad a váhání přijmout nabízený mu smír náboženský s Rokycanou, byl uvězněn na Jiříkově hradě, kde svůj bohatý život dokončil. Aby mohl táborský senior přistoupit na dohodu s Rokycanou, musel by se zříci svého životního poslání, které se dá charakterizovat jeho vlastními slovy: "Klademe za počátek a základ své pře... zákon Boží, Kristův způsob života i způsob apoštolský a prvotní církve, koncily a učitele na něm pravdivě se zakládající." Naproti tomu pražské stanovisko bylo poplatné církevním zvykům a obyčejům: "Církev, nevěsta Kristova, má se spravovat nejen autoritou Písma, ale i tradicí všeobecné církve, jakož i ustanoveními, platnými v jednotlivých provinciích."

Biskupcova kniha Vyznání a obrana Táborů rozebírá táborský pohled na sedmero svátostí (křest, večeře, kněžství, pokání, biřmování, poslední pomazání, manželství), mše a ornáty. Správně uvádí, že ušní zpověď zavedl až papež Innocenc III. Ohledně Večeře Páně Táboři usoudili, že je zbytečné hloubání o přirozenosti její podstaty a obrátili zřetel na vzkříšeného Krista, jehož tělo je "nahoře u Boha a ve svátosti pak nikoliv tělesně, ale jen pravdivě, svátostně a duchovně". Kdybychom chtěli uvést všechna zajímavá a pro pochopení táborské věrouky závažná místa této knihy, asi bychom ji zde uvedly téměř v celém jejím znění. Proto čtenáře raději odkážeme přímo na ni. Minimálně stejně důležitá pro pochopení husitství je ovšem samozřejmě bible, bez jejíž znalosti můžeme o husitství hovořit opravdu jen jako například instalatér o konstrukci raketoplánu.

• Kristus Ježíš je sám nejlepší zákonodárce, Jakub 4:12, Pán náš a ustanovitel práv našich, Izaiáš 33:22, základ každého soudu, příslušejícího křesťanu, 1.Korintským 3:11, v němž se Otci zalíbilo a jehož přikazuje poslouchat, Matouš 17:5. Je pravidlem a neklamnou mírou, kterou je třeba všechno měřit, ať jde o věc protizákonnou nebo nezákonnou. A jeho napodobovat ve všem, co se týká víry a života i mravů a na něho se především a nejvíc upnout, je pro křesťana cestou nejbezpečnější.
• Druhá zásada. Zákon Ježíše Krista, to jest zákon evangelia, vyniká nad Zákon starý i nad jiné zákony stručností, malým počtem svátostí a snadnou uskutečnitelností. Sám o sobě zcela postačuje ke správě bojující církve a nikdo ve svém putování do nebeské vlasti nepotřebuje k němu přidávat nějaký nový zákon. Vždyť je-li náležitě zachováván, učí nejsprávněji, jak by měla být z veřejného života vykořeňována všecka nespravedlnost a jak by měl být trestán, kdokoli se proti zákonu proviňuje, i jak by měla být každá křesťanova spravedlnost zaručována a konečně oceňována. A bez obav ze zklamání můžeme i to z něho poznat, čemu věřit a v co doufat, i jak máme utvářet sebe a veřejný život, jaký nám chtěl odevzdat Kristus Ježíš, jaký kromě něho nemohl ustanovit nikdo z lidí, aby tak byl všestranně vhodný pro každého člověka, pro každý stav a pro všechny okolnosti, a ten aby byl všude a vždy plněn bez jakékoli výjimky, jež by v řečeném zákoně nebyla v míře zcela postačitelné obsažena.
• Třetí zásada. Pod slovem víra sluší rozumět pravdy, jimž mají věrní věřit, naznačené především tím, co je psáno v kánonu bible, dále pravdy nezbytně hodné víry a pravdy, jež lze z nich přímo vyvozovat. Cokoli však není určeno ani těmito pravdami ani se nedá, jak pověděno, z nich doložit, to nutno považovati za lidský přídavek.
• Čtvrtá zásada. Ačkoli výroky svatých učitelů poapoštolských nelze přijímat jako důkazy pro závaznost církevních dogmat, přece mají křesťané na zemi jejich úsudky přijímat a připouštět, pokud v nich mluví Kristus a pokud je lze pravdivě a přímo založit na výslovném zákonu našeho Pána Ježíše Krista. Vždyť svatí učitelé říkají něco s výhradou, něco jako vlastní názor nebo pravděpodobnost, někdy tvrdí jako pravdu něco, co je jejich názor a jindy se vyjadřují útočně a zamítavě, navzájem se kaceřují a odsuzují, a najednou se jim přihodí, že jejich slova mají dvojí smysl.
• Pátá zásada. Ačkoli mystické tělo bylo nutno po čas Starého zákona jako mladou dívku vzdělávat znovu a znovu znameními, přístupnými smyslovému vnímání, s dospívání církve za času milosti není již nutné upínat se tolik ke znamením tohoto druhu; avšak schvaluje-li Kristus některá znamení, je dovoleno užívat některých obřadů, pokud zbožnost pozemských poutníků je ještě nedokonalá, vždy však s umírněností. Při tom je třeba se varovat toho, abychom je příliš nepřeceňovali, nedali se jimi zaneprázdňovat, je nerozmnožovali, neodůvodněně k nim nezavazovali nebo zase od nich neodpustitelně nezprošťovali, nepřipisovali jim jakousi božskou moc, necenili je stejně vysoko jako zákon nebo dokonce nad zákon a nezatěžovali jimi církev více než tomu bylo ve Starém zákoně, když přece Kristus chtěl mít církev za času milosti prostou podobných znamení. Žádná soukromá ustanovení tohoto druhu nejsou přípustná a lid si je nesmí dát vnucovat, leda pokud usnadňují zachovávat Kristův zákon.
• Šestá zásada. Některé z nich přimysleli lidé ne pro účinnost, ale jen pro okázalost a názornost, avšak v docela jiném smyslu, než v jakém je o tom psáno v Zákoně.
• Sedmá zásada. Kněží, kteří nedbají obřadů později přidaných lidmi ke Kristovu zákonu, obřadů, které jej zkracují, překážejí mu, omezují a zatěžují jej, nehřeší, dbají-li ostatního.
• Osmá zásada. V evangeliu Ježíše Krista je plněji, závazněji a směrodatněji vymezena všecka pravda, jíž mají věrní věřit a podle ní jednat, zvláště pokud jde o svátosti, nežli v nynější římské kurii, podle jejíž víry, smyslu, obřadu a domnělé autority, které nenáležitě připisuje svátostem, mnozí je dnes vychvalují a uplatňují. Naopak ryze božskými pravdami svatého Evangelia, jež jsou jasné a samy sebou zřejmé, lze všechny výpovědi mnohem spolehlivěji utvrdit, pevněji založit a užitečněji si osvojit."

Biskupec také uvádí, že "jestliže nás kdo pravdivě poučí Božím zákonem, Kristovým a apoštolským způsobem života a koncily prvotní církve i učiteli, pravdivě se v zákoně zakládajícími, že jsme se v čemkoli dopustili přestupku proti víře nebo proti dobrým mravům či proti obřadům, které zachovávali první křesťané spolu s apoštoly podle Kristova učení, anebo že jsme za jakýchkoli okolností zabředli na scestí, hotovi jsme poslechnout pravdu a s ní vytrvat, vědouce, že pravda nade vším vítězí. Je tedy zřejmé, že v tom, co zastáváme nejsme zatvrzelí, ale, dokáže-li nám někdo řečeným již způsobem naši úchylku od víry, jsme hotovi uvěřit pravdě."

Proti nařčení z vedení válek se Biskupec za Tábory hájí vzpomenutím na dobu, kdy "ďábel, nepřítel pravdy a lidské spásy, vzpíraje se tomu, aby se rozmohlo to dobré dílo, poštval své údy, aby toto dobré dílo bylo zmařeno mocí, násilím a ostatními ukrutnostmi jak ze strany duchovní, tak světské... A ti usilovali, jak by toto dobré dílo v zárodku i s jazykem českého národa zatratili, zničili a vyhladili. Proto ti, kdo nechtěli od dobrého úmyslu ustoupit před takovou mocí, násilím a ukrutností, ani se vzdát křesťanské víry... dali se z nezbytí do války, a to jedině na obranu řečeného dobrého díla a k ochraně věřících, kteří se o to dílo z povinnosti zasazovali, do války, zaměřené především k tomu cíli, aby všechen blud antikristův, jakkoli zakuklený, byl všemi silami zničen, a aby se prosadila Kristova víra, řád, spravedlnost a pravda, a to prostředky podle Božího zákona náležitými s vyloučením všech zlořádů... Ty novodobé války, které jak jsme právě uvedli, byly podniknuty z nezbytí a k řečenému cíli, jestliže a pokud jsou dále vedeny v lásce proti zhoubcům víry, utlačovatelům nevinných... nebo jiným zarputilým a zločinným přestupníkům Božího zákona, kteří se naprosto nedají odvrátit od své urputnosti ani zadržet ve svém útoku na věrné jinými mírnějšími prostředky - přičemž jsme vždy hotovi za určitých podmínek upustit od těch válek... i když jsme řekli, že bezpečnější by byl boj duchovní, v němž bychom netasili meč, ale modlili se k Bohu a jednáním zapřísahali nepřátele ke svornosti a při jejich známé zběsilosti případně vytrpěli i smrt... válka se vinou mnohých, kdo se podvodně přidružili sledujíce jiné záměry, zvrhla ve velké zlořády, které byly vždy proti úmyslu a záměru našemu i těch, kdo se jim věrně vzpírali pro ono řečené dobré dílo. Jedno shromáždění jsme měli v městě Písku léta Páně 1422 o masopustu, druhé na Hradišti léta Páně 1424 v týdnu po vzkříšení a třetí v Klatovech téhož roku svátku svatého Martina. Proti všem zlořádům, když už vznikly v řečeném lidu proti společnému záměru všech nás - ať šlo o nespravedlivé válčení, kořistění, vymáhání daní nebo msty, anebo o to, že kněží nejapně Písma přizpůsobovali a zaplétali se do světských záležitostí (2.Tim 2:4) - jsme v těchto shromážděních uvážili a sestavili články k nápravě všech zlořádů (viz výše, pozn. R. K.), které by se mohly vyskytnout, a vyhlásili jsme je ve všech našich obcích. Že však proti společnému záměru nás všech nebo proti nařízení, jež jsme jednoznačně vyhlásili lidu, jemuž kážeme, dochází k takovým zlořádům, toho litujeme."

(podle vlastní knihy "Husitství, od Boha nebo proti Bohu?", dále viz Amedeo Molnár v literatuře)

Get a free 5MB homepage at XOOM